Podle toho, co kolem sebe vnímám, se mi zdá, že většina z nás čeká na nějaké VELKÉ štěstí, které se najednou objeví a změní nám celý svět. Čím jsem starší, tím víc mi dochází, že takhle to nefunguje. Všechno je to v nás a jen my držíme své štěstí ve svých rukou.
Naučila jsem se hledat si v životě drobné radosti, od první rozkvetlé pampelišky přes smějící se dítě na ulici po spokojeného psíka na procházce se svým páníčkem. Nad každou se usměju a učím se, aby mi bylo jedno, co si o mně kolemjdoucí myslí. I když je to drobnost, hodně mi to dá, ten pocit radosti ve mně chvilku zůstane a přináší mi radost ještě pár hodin potom. Dokonce jsme si už několikrát takhle s někým cizím vzájemně udělali hezký den, protože ten člověk zareagoval na můj úsměv a na jeho důvod, prohodil nějakou poznámku ke mně, já k němu, usmáli jsme se na sebe a šli dál. To je to, co v dnešní době potřebujeme, víc spolu mluvit, nepřehlížet se a navazovat lidské kontakty naživo, ne jen po sítích.
A proto vás vyzývám - zkuste si to také :). Najít si drobnou radost venku na ulici, usmát se nad ní, nebo se usmát na někoho, a ten pocit si v sobě uchovat co nejdéle. Napište mi, jak to šlo a jaké byly vaše pocity :).
